Mám dvě kavalírky, tříletou a šestiletou. S tou starší jsme bydleli ve městě a chodili s ní na procházky po parčíku. Neštěkala, o samotě nevyváděla, kavalír je přizpůsobivý pes. Ale pozor, je tam velká provázanost barevné variety s povahou. Energický šílenec je celozrzavý- ruby. Bílorezavý blenheim je spíš takový šlechtic, trikolorní je veselý pejsek, co nic neřeší a černorezavý- black and tan- se většinou v dospělost promění v kliďase a flegmouše. Štěně je velmi živé u jakéhokoli plemene.
Já mám obě feny zvyklé hodně běhat venku na volno, protože bydlím na venkově a můžu si to v přírodě dovolit. Kavalír je chytrý pes, s tou starší jsme chodila normálně na cvičák a mladší to učím taky. Snadno tloustnou- jsou to nenažranci stejně jako třeba labrador. Takže když se pes vychová a hlídá se, kolik toho sežere, je to příjemný společník klidně i pro seniora. Musí se česat- obzvlášť za ušima- ale ne víc, než kterékoli dlouhosrsté plemeno.
U mopsů bývá problém s krátkým čenichem- chrochtají, na delší výpravy ten krátký čenich taky není. Viděla jsme mopsy se špatnými klouby, tudíž problematickým pohybem. Navíc je to pes s "příliš velkou kůží" a v těch záhybech se snadno zapaří a vznikají kožní problémy, stejně jako u frbula a šarpeje. No a ty krátké chlupy taky nejsou výhra v loterii- kamarádky s krátkosrstými psy řeší chlupy víc než já, protože ty krátké se zapíchnou všude.
Takže těžko říct. Moje preference jsou jasné- kavalír ze slušné chovky. Nemají pak ani nemocné srdce a problémy s malou lebkou taky nemá tolik psů, kolik se na netu říká. Navíc tenhle problém mají i jiná plemena (bostonský teriér, čivava, grifonek a další), jen se to obvykle neříká.