Když jsem jako mladá získala řidičák, těšila jsem se na každé řízení, kdy mi táta půjčil auto. To nějaký čas trvalo, než jsem dostala služební. Pak nastal dlouhý čas, kdy jsem neřídila a když jsem si po mnoha letech sedla do auta znovu, zjistila jsem, že se strachy nerozjedu. Musela jsem si zaplatit jízdy. Trošku to pomohlo, ale respekt z auta zůstal. Manžel mě taky nutil jezdit a mě to bylo nepříjemný. Dlouho jsem si říkala, když jsem odemykala auto a sedala za volant, že teda sice pojedu, ale pražádnou radost z toho nemám. Bála jsem se šíleně a trvalo to poměrně dlouho. Pocit, že jsem jednou nohou v hrobě už sice nemám tak silný, ale pořád to někde vzadu je. Ale podle mě je dobře, když má člověk respekt.

Já jsem z velkoměsta a kupodivu se mi v něm řídí líp, než "venku". Je to tady řízený semafory, pruhy jsou dány a rychlost nijak závratná Dálnice mi už dávno nevadí, ale to město mi prostě sedí víc.

Držím palce, ať se brzy otrkáš