Řidičák jsem dělal ve třiceti (v Brně) a začala řídit ve čtyřiceti (na vsi), prostě jsme se přestěhovali na vesnici a auto jsem mít musela. Manžel řekl, že na mě nemá nervy, a tak jsem jezdila sama (do obchodu, do zahradnictví atd.), kde jsem zvládla základ bez stresu (když mi to chcíplo na křižovatce, tak to auto a traktor za mnou počkali). Za měsíc už jsem musela vyjet do Brna, což jsem měla děs v očích, ale šlo- pomohlo mi to, že Brno znám. Ale nejvíc mi pomohlo to, že jsem jezdila sama a nikdo mi nepomáhal- z průšvihů jsem se musela dostat sama, i když jsem po 14 dnech ježdění pověsila auto sousedovi na zídku od garáže. Tak jsem se seznámila s místními automechaniky- dodnes se mnou vzorně spolupracují. Když mi někde umře auto, tak za mnou přijedou a opraví, hlídají mi technickou a na mrtvici byli jen jednou- když jsme dva měsíce jezdila se zničeným ložiskem na kole. Když si otřeli pot z čela, tak mi vlídně sdělili, že kdyby se mi něco nezdálo, mám přijet hned- a pokud zavolám, tak na mě v servisu čekají i do devíti večer, než přijedu z práce.