Hele, je to normální. Nikdy se nenech od nikoho dotlačit do vyšší rychlosti, než máš pocit, že v ní to auto zvládneš. Já úzkou silničku v serpentinách jezdila čtyřicítkou, byla tam devadesátka, předbíhaly mě báby s roštím. Než jsem si zvykla, jak moc vynášej zatáčky, jak moc musím točit volantem, kde to auto vlastně na tý silnici je (dodneška nemám úplně ráda silnice bez středové čáry, zvlášť když proti mně jede náklaďák). Teď už i tyhle terény jezdím tou devadesátkou. Zezačátku jsem si vůbec nedokázala představit, že bych jezdila stovkou! Po dálnici! Jestli jsou vaši tyhle typy, co si myslej, že když tě budou tlačit, tak to zlomí, jezdila bych bez nich, každej den aspoň kousek, tak se spíš zbavíš nervozity než s nimi. A jezdit, čistě abys nezapomněla ty technický věci - kdy přeřadit, kdy šlápnout na spojku...
První auto jsem si koupila, když jsem čekala dítě, manžel neřídil. V Praze jsem ze začátku jezdila vyloženě krátký trasy, který jsem si předtím nastudovala na routeplanneru (pokud možno tak, abych nikdy nemusela odbočovat doleva přes tramvajový pás, tramvaje mě děsily), některé jsem si dokonce předtím procházela pěšky a přitom si furt uvědomovala, kdo má kde přednost, kam můžu a kam nemůžu vjet. Taky jsem zažila blbý situace (překážela jsem tramvaji, páč jsem si blbě najela, neměla jsem kam uhnout a tramvaják furt řinčel, jela jsem 10 km po dálnici se zataženou ruční brzdou...) Trvalo rok, než jsem přestala mít před každou jízdou pocit, že je to adrenalinovej sport. Teď jezdím normálně, do ciziny, po dálnici, po městech, všude... Akorát trochu dýl než normální lidi hledám parkovací místo, abych se tam teda určitě vešla...