Monty,
pravda je ta, že do pětačtyřiceti jsem se cítila fakt plná energie (až na období nemoci) a všechno jsem zvládla naprosto skvěle - práci, děti, domácnost, prostě myslím, že opravdu nadstandardně.
Teď před padesátkou jsem si všimla, že na leccos už energii nemám takovou, co sjem měla - třeba na dětské (teenagerovské) šarvátky, hádání, úkoly, školní poznámky, an věčné opakování, dohlížení, kontrolování, ale i vaření a tak....

JE to rozdíl...a přišel poměrně zlomově. Navíc teda potřebují pozornost i dospělé děti, vnoučata, podnikání, dům, zahrada... .
Jasně, máme děti 4, kdybychom měli jen dvě, nebyl by to možná takový záhul...ale chtěla jsem říct, že prostě okolo padesátky člověk může zjistit, že ta energie, na kterou byl zvyklý, už není, co bývala . Absolutně si neumím představit se třeba teď starat o mimino (byť třeba naše ubrečené vnouče) a budu ráda, když tyhle náctiletí, co teď máme doma, budou samostatní.
Naopak by mi bylo smutno, kdybych je neměla .
Ale prostě za mě - čím dřív, tím líp - poslední dítě jsem měla v 36.
A někdy mám pocit, že vážně už nemůžu.

kamarádka má dvě děti po čtyřicítce a s tou teda naprosto soucítím - žije tak nějak z hodiny na hodiny a skoro bych řekla, že je před kolapsem. Má oba holky ráda, ale říkala, že tu mladší si asi měli odpustit, že to prostě nezvládá.