Myslím, že měli rodiče (a společenstvo- prarodiče, sourozenci, tlupa děcek) daleko víc času na děcka, než my. Matka šla na pole, děcka šly s ní, školka nebyla. Aby děcko nevyvádělo, mluvilo se s ním. Ve velmi raném věku mu matka strčila do ruky nástroj (motyku, hrábě...), děcko se učilo pracovat a u toho rodič povídal (pokud nebyl totální trotl). Děcka většinou rodičům utíkaly za kamarády, když měly nějakou samostatnou práci (naštípat dříví, poklidit slepice..), jinak byly skoro furt s rodiči a pracovaly. U polních prací se povídá celkem dobře. Vím to, matka byla v JZD a měli jsme "jednotky"- jednocení řepy, okopávka česneku...), takže nás odmala brala s sebou, kopala jsem tak od 6 let. Pokud byl otec řemeslník, syna si zaučoval. Určitě byly nějaké profese, kde nešlo mít děcko s sebou, ale většinou děti od raného dětství makaly s rodiči. Pokud byl rodič normální, byla ta práce sice opruz, ale nálada mohla být příjemná (nemyslím otroky či nevolníky, tak daleko nejdu). Pokud byl rodič psychopat, dítě bylo otrokem nebo nevolníkem, při práci mu nadávali a bili ho.
Není pravda, že rodiče měli míň času na děti, to až s rozvojem průmyslu, na vsi až v 2. polovině 20. st.