Jéé, tak to jsi mě tedy dost zaskočila, ale já jsem si myslela, že je to normální uvažování.. Úplně obecně nevím, jestli funguje takový to "když budu pomáhat starým a nemocným atd., tak se mi to někde vrátí" (ale nesměj se, netvrdím, že to platí, ale chovám se tak (asi naivně), že to platí.. Ale v tomto případě mi to přijde do očí bijící. Takto zakladatelka si myslela, že oni dva jsou ti praví, kteří se měli potkat a že on jí nikdy nezklame.. protože manželku zklamat mohl, protože si nebyli souzení. Mno, a já si myslím (čistě hypoteticky), že to si kdys myslela i jeho manželka.. A jestli nebude s ní či manželkou, tak si to nějaká další (možná jedna z nás, co to tu čte a nebude vědět, co bylo) bude myslet taky. A ano, dalo se tomu zabránit hned v začátku. To nechci radit, napíšu jen sama za sebe, že bych nebyla s nikým, kde to nefunguje (zkušenost). Kdyby měla volné ruce hned v začátku vztahu, tak si mohla říct, pojďme to zkusit, nebude spolu žít, já jsem sama, jestli budeš taky sám, jdeme do toho.. A ano, dovedu si představit, že to v životě není jednoduché, ale mě ten 1,5 přijde strašně moc. Já sama jsem zjistila něco nečekaného o člověku nejbližším něco nepříjemného po 10 letech (a fakt bych předem neřekla, že se mi to nemůže stát). Já si dovedu představit, že zakladatelce to mohlo na bází mileneckého vztahu fungovat třebas dalších 5 let.. Nebo by po 10 letech napsala zde, co mám dělat, vím, že nikdy od rodiny neodejde, ale já ho miluju.. a To všechno, protože ho nezažila v nějaké zásadní situaci (kterou máme každý "někde" jinde) nebo naopak v reálném nevysněném světě.