vlad. - proto se to ještě teď často řeší tím, že se pacientovi jeho stav tají do poslední chvíle.
Druhý extrém je vybafnout šílenou diagnózu a ještě šílenější prognózu a poraď si, jak umíš, přestože to zhusta nebývá vůbec pravda.

Kamarádce sdělila nedávno neuroložka, že její tříměsíční mimino má progresivní postižení a bude to čím dál horší.
Poté, co holka tloukla hlavou do zdi a přemýšlela, co bude dál (a naštěstí ji v tom šoku napadlo spojit se se svou sestřenkou doktorkou a ta s dalšími známými, takže ji uklidnili), neuroložka po 3 dnech zavolala a naprosto neosobně jí sdělila, že se spletla (a to jen díky intervenci jejího kolegy, jinak by nevolala ani omylem). Neomluvila se, neřekla nic k současnému stavu, nic.