Tenhle přístup by se mi jako rodiči nelíbil. Naše dítě jako ADHD rozpoznali přátelé se spec.ped. už ve 3 letech, jejich názor potvrdila klinická psycholožka a neuroložka ve 4 letech a cca od 5 do 7 (odklad) se synem pracovalo SPC (bez výraznějších úspěchů) na grafomotorice a taky chodil na rehabilitaci a na logopedii.

Hledali jsme školu a nalezli "zázračného" kantora, který sice teprve dokončoval Mgr. ale neměl problém pro děti být z celého srdce. Škola byla nestátní, církevní, ale myslím, že to nebyla jeho hlavní motivace. On prostě takový byl.

Škola žila aktivitami pro děti: Byla spojená se ZUŠ. Prakticky každý rok děti jezdili na lyže. Nejméně 2x byli za první stupeň na raftech. Různé přespávačky, ve škole i pod tee-pee. Skoro každý rok byly na ŠvP. Část tělocviku se bruslilo a nebo plavalo. (Škola neměla vlastní tělocvičnu.)

Vzhledem k tomu, že děcka byla hodně pestrá, nejen školsky (od ADHD po děti geniální, co přešli z Menzy - jeden uměl v 1. třídě číst a mluvit ve 3 jazycích), ale i sociálně (od dětí z problematických poměrů po děti cizinců), tak individualizace byla potřebná. Kluk se třeba učil číst globálně, většina třídy sylabicky. Děti s SPU měli speciální doučování podle doporučení PPP.

To co bylo společné, že rodiče si školu zvolili a měli potřebu "do toho mluvit"... A fungovalo to. Škola byla ale dost náročná i na spolupráci rodičů (řada slavností ve škole) včetně školní tvůrčí olympiády, kde se vyloženě spolupráce rodičů žádala a byla třeba pro rozumné umístění. Bylo ale normální, že učitel psal každý týden dopis rodičům s probranou látkou, úkoly (jednou týdně z čt na út), písemkami atd.

Škola hodnotila velmi mírně (v podstatě v rozsahu 1...(N+1), kde N je číslo ročníku) a s důrazem na pozitivitu, což děti ohromně táhlo dopředu.