Každý člověk má nějaké svoje povahové rysy a pokud je znám a uvědomuju si je, tak s nimi můžu pracovat. Být impulzivní taky nemusí být vždycky výhra, protože sice máš rychlé reakce, ale taky můžeš být někdy ukvapená nebo zbrklá. Já jezdím asi rok a dalo mi to hodně práce začít jezdit, z osobních důvodů. Ale jsem strašně ráda, že jsem to zvládla, protože konečně normálně odvezu a přivezu děti a nákup a tak, prostě to považuju za naprosto normální.
Postupně a pozvolna jsem se trénovala. Jízda po stejných trasách, v absolutním pohodlí (tj.abych neměla hlad, nebylo mi horko, nechtělo se mi na záchod, abych nebyla moc unavená, kudy pojedu ) až k postupnému překonávání vzdáleností a překážek, nabývání jistoty, fakt, že už neřeším, co tam zařadím a tak. Dojedu někam přes centrum Prahy, jedu na druhý konec republiky. Já mám teda v tom městském ruchu výhodu v tom, že v něm žiju a zvykla jsem si. Alespoň do určité míry. Myslím si ale, že soustředění mě stojí víc energie, než jiné řidiče. Ale chci a jezdím ráda a mám velkou motivaci.
Ještě mě učil v autoškole při kondičních jízdách dobrou věc, řídit se nejen tím, jaká jsou pravidla, ale koukat, co skutečně vidím (takže se pak tolik nedivím, že je někde auto, které podle pravidel tam nemá co dělat ).
Tak hodně zdaru.