maargit, a co konkrétně, prosím?
Přece tu nebudu popisovat, čím jsme za 3O let prošli?

V těch bodech jsem to tady na rodině popisovala tolikrát, že to už není zajímavý a tato diskuze také není o mně, že? Naposled jsem část psala ve včerejší diskuzi.
A stejně, co sedne nám, nesedne jinému , přece si každý musí vybrat sám , čemu ON bude důvěřovat...co jemu přijde přirozené a funkční.
Kdo důvěřuje pouze lékařům, vyhledá pouze je...a je to OK, ale nemusí zesměšňovat ty druhé....

Co se týká samoléčení - dneska jsem určitě schopná se v nějakém problému zorientovat sama a pomoct si (i blízkým) taky sama...ale samozřejmě pokud je to něco vážného, obrátím se na odborníka, kterému důvěřuju. Neriskuju přehnaně.
Normálně chodíme všichni k lékař, k zubaři, na RTG, na UTZ atd..protože je to nenahraditelné .

Tam, kde mi medicína nemá co nabídnout, hledám jinde.
Právě třeba proto, abych neztratila naději - zatím se to vyplácí.
I když taky jsem už seděla s úplně prázdnýma rukama - nebylo už kam dál jít a co udělat...ta beznaděj je hrozná.