Pět let po svatbě sem si uvědomila, že vztah skončil, že je manžel alkoholik a lepší to už nebude. Další dva roky sem bojovala sama se sebou, jestli je to dostatečný důvod abych rozbila rodinu, vzala dceři otce, sváděla sem vnitřní boje, nakolik můžu být sobecká. Další rok už sem začala podnikat kroky k pomalýmu opuštění (šetřit peníze, něco si ulít, hledat zadní vrátka, počítala sem, jak a za jakých okolností vyjdu nebo nevyjdu s penězma). Když na mě vzal nůž, už jsem byla připravená opustit.
Přesto sem potřebovala pomoc z venku. Takový ty praktický lidi, kteří mě dovedli k právníkovi, na policii, na ospod atd. To bylo to nejlepší co se mi mohlo stát.
Jedno bez druhýho by nefungovalo.