Při výchově v podobném duchu, jen si přidej řev a občasný nářez, jsme s bratrem vyrosli taky. On je kopie rodičů, všechno ví nejlíp, je schopen vyrvat někomu lžičku z ruky, protože ji drží špatně, nesnese, že někdo si myslí něco jiného a přesvědčuje ho o své pravdě, i když ten člověk mlčí a vůbec svůj názor neprosazuje, jen ho má. Komentuje každý prd, i to jak se člověk dívá. Já mám naopak problém se prosadit, být sama sebou v obavě, že tím někoho budu provokovat, sdělit někomu opačný názor než má on, neustále někam ustupuju. Když se chci prosadit, tak se musím naštvat a pak je moje reakce přiměřená asi tak, jako kdybych na likvidaci pavouka vzala dělo (tak moc ten názor musím podložit, abych se nebála, že mi ho někdo smete). Výchovu jsme měli stejnou. Zatímco já na sebe mám náhled a vím, co dělám špatně, bratr je úplně mimo. Musí všechny zachraňovat před jimi samotnými. Štve mě, jak zase vychovávám já. Jsem buď hrozně hodná maminka (děti se snažím nehodnotit, nekritizovat, jemně vést, nechat dýchat, dávat rozumná pravidla, vysvětlit je) nebo nepříčetná maminka (když je z toho klidu vytrhnu a chci, ať něco udělají pořádně, úkoly do školy, úklid pokojíčku). Je pro mě těžký být někde uprostřed umět prosadit, co potřebuju, bez řevu, pustit se do něčeho se sebedůvěrou a nasazením, když mě předem sráží moje nedůvěra v to, jak to zvládnu. Knih jsem přečetla spoustu, v hlavě to mám srovnaný, ale "srdce vzdoruje". Pomáhá mi hláška mého manžela, který vždycky říká, podívej jaký blbci dělají to, co chceš ty, to přece musíš zvládnout taky