Jentak, rozumim. Ja s nimi de fakto i mluvím. Ale jen o blbostrch a jen, kdy se mi chce. Už si je nepoustim k telu. Nechci si s nimi kazit naladu. Oni se nezmeni a ja uz s nimi ztratila spoustu energie a let. At si ziji, jak chteji. Trochu blbý je, ze oni si stale preji mit ze me tu submisivni poslusnou holcicku, proto nevidim duvod, abych se s nimi setkavala kazdy mesic, kdyz vim, ze zas s necim vyrukuji. Radejise s nimi stykam na par hodin, na neutralni pude, jednou za cas. Nevidim duvod, abych si je k telu poustela bliz.
Proste jak jsem psala nize, i rodice by meli pocitat s tim, ze kdyz se chovali k detem hnusne, takze jim to nemusi byt odpusteno ahlavne zapomenuto. Vsimni si, ze x clanku v mediich, life style casopisech popisuje, jak by meli dospele deti pochopit, odpustit, zacit jinak, ale nikde se nepise, stari rodicove nemeli byste se taky omluvit? Nechovate se porad stejne, i kdyz uz jsou deti dospele? Nemate na tom take svuj podil?