Violo,

Celou tuhle diskuzi jsem si se zajmem prectla. Plno uvah mladych zen ve veku mych deti mne zaujalo a dalo podnet k novym uvaham.
Jsem zrejme ve veku tvych rodicu a mam deti, ktere jsou dospele a maji sve deti. Vyrustala jsem sama s maminkou. Moje maminka mne vychovala jak nejlepe umela, a to jsem uznavala cely svuj zivot. Ve skole jsem prospivala s vyznamenanim, neco ze mne bylo, napsala jsem par knih, ktere byly prijate Cs. spisovatelem - a cely zivot jsem mela pocit, ze to pro maminku porad nestaci. Do jejich 90 let, do mesice pred jeji smrti, jsem mela ten pocit, ze ji porad neco musim dokazovat.
Proc? Nikdy, co se pamatuju, mne za nic nekritizovala. Nikdy mne k nicemu nenutila. Samozrejme prohodila sem a tam, "vem si cepici, fouka tam" - ackoli jsem cepici od 9 let nenosila, mela jsem huste vlasy... "Mas teple spodary" a ja silela, "Nezapomen..." a hned mne to vytocilo... "Mas hotovej ukol"... No,co na to dodat. Kdyz jsem vychovavala svoje deti, SNAZILA jsem se tohle nepouzivat - a hle, deti zaviraji dvere a ja za nimi vyvolavam "mas cepisi", deti oteviraji dvere a ja "nemas hlad". Deti reagovaly stejne jako ja - v mem detstvi se rodicum neodporovalo, ja mlcela a tise zurila, moje deti obcas vybuchly, ted mne usadi a ja ani nechapu, proc - treba se mi ted oznamilo, ze budu opet babickou, ja s nadsenim "No ja si myslela, ze... vsimla, ze je unavena" - a reakce syna "...si myslis, ze s nadsenim prijme poznamku, ze vypada unavena???" a ja koukam jak blazen. (nebot totez prohlasila jeho sestra....).
Cely zivot uvazuju nad tim, proc "dite" takhle uvazuje. Moje maminka treba neumela rict, ze je na mne pysna, a ja to pres to vedela, jen jsem to chtela SLYSET. Chtela jsem slyset, ze je hrda na to, ze jsem mela vyznamenani u matury. To jsem slysela v jejim hlase, kdyz to hlasila sousedkam, ale MNE NE. Chtela jsem slyset, ze je hrda na to, ze dcera napsala knihu. To mi rekly zenske z ulice, ze jim to rikala, MNE to nerekla. Ale ja to vedela. A podobne. Cely zivot jsem touzila, aby mi to sama rekla. Ona mne sama poslala do emigrace - vedela jsem, ze zustane sama a ze nebude vedet, jestli mne kdy uvidi, a presto to udelala. Ja bych bez jejiho nalehani nesla. Jaka to byla obet jsem si uvedomila, az kdyz moje deti byly dospele a zacinaly se rozmistovat po svete. A to jsem jich mela vic. A presto, kdyz pak k nam zacala jezdit, jsem tise zurila, kdyz mi radila (=zminila se), jak udelat tu svickovou, jak obleknout dite do kocaru, jestli dat dite do jesli... A ted u dcery vecer pomaham detem posbirat hracky, dcera ucedi "No babi nema rada neporadek", a ja si vzpomenu.
Proste plno veci dela clovek z dobre vule a neuvedomi si. Kdyz ctu vase poznamky, premyslim, jak to vidi rodice, jak to vidi dite, a jak je to zakorenene, i kdyz plno veci vubec treba nebylo mineno tak, jak byly proneseny a hlavne SLYSENY a prijaty, nakolik ta sebeduvera je "vrozena" nebo "vypestovana" - ja mam sebeduvery hromadu, vzdycky jsem se v dospelosti umela nejak prosadit, ale az tak od 20 - 25 let. Do te doby jsem byla ticha a stydliva, coz mi byvali kolegove jeste po 50 letech pripominaji. Ci to byla vina? Maminky urcite ne. Moje deti jsou uspesni, vystudovani, a stejne reaguji tak, jako ja, a ja porad uvazuju "jak to mam formulovat, aby...". Proste "dite" prijde domu, nebo do spolecnosti s rodici, a stane se DITETEM. Ted, kdyz uz nici dite nejsem, mi to chybi. Chybi mi mamincina poznamka pri mem odchadu "bud opatrna, dej si pozor, at te v metru neprepadnou...", coz mne v 50 vytacelo k nepricetnosti. Ja, ktera objela cely svet s 40 korunama v kapse..., matka 4 deti!!!
Pred par lety jsem byla na skoleni v universitnim meste, kde studovala moje nejmladsi. Sesly jsme se, ze ji pozvu na obed, a po objeti a pozdravu jsme na sebe na ulici jecely. Ona, ze ja na ni porad neco mam. Ja si nebyla vedoma, ze jsem stacila vubec neco rict. Pak jsme si to vyrikaly, pravdepodobne cekala, ze se k ni budu chovat jako k diteti, zeptam se, proc nema cepici, a ona prece byla dospela, studujici, sama se o sebe starajici. Ale nebylo to poprve, a nejen s ni, stalo se to jeste vickrat.
Ted si rikam, ze zrejme reagovala jako ja. Ja tise zurila, moje deti se okamzite ohradily. Zrejme ze stejnych duvodu - alergicke na cokoli, co by nejak "ranilo jejich dospelost", vkladajici do vseho neco, co prakticky vubec nebylo mineno. Nevim. Vim jenom, ze ja si moji mamince nikdy netroufla nic rict a ted deset let po jeji smrti mne mrzi vsecko, co jsem si myslela a proc jsem mela na ni vztek, i kdyz jsem vedela, ze to jsou jen moje pocity. Pred smrti mi rekla, jak na mne cely zivot byla hrda, ze nezna zadnou jinou tak pracovitou zenskou, ale ze to neumela rict. Ja se snazim to detem rikat, jak mam prilezitost, a zas mam pocit, ze to nejak prehanim.
Takze, Violo. Clovek cely zivot nejak uvazuje a snazi se prijit na to, co jak dela, jestli nekomu ublizuje a jaky vliv to ma na toho ci onoho. Zrovna ted se divam soucasne na TV a posloucham intervju s jednou starou spisovatelkou, ktera napsala knizku Co zivot dal. A cituji, co rekla: Clovek nemuze cely zivot premyslet o tom, co NEMA, ale zamyslet se nad tim, co vlastne vsecko ma.
Treba by ti pomohlo se zamyslet nad tim, co vsecko umis, jak ses uplatnila doposavad, ceho jsi dosahla, a byt spokojena sama se sebou, i kdyz to rodice "nevidi". Rodice muzou tady byt jako pyl - mas na nej obtiznou alergii, ale diky opylnovani mas ovoce, ktere ti dava vitaminy pro zivot nutne. Clovek nemuze vyplytvat cely zivot uvahami, co by kdyby. On tak rychle utece.