Ještě přemýšlím, proč považujeme za tak důležité, abychom byli DOKONALÍ, případně aby nás za takové považovalo okolí?

Moje pěstounka mi celý život tvrdí, že jsem hrozný bordelář. A má naprostou pravdu, ale mně to nevadí. Nikdy jsem neměla ambice mít perfektně uklizenou domácnost, a mnohem víc by mi vadilo, kdyby mě považovali třeba za člověka neschopného se o sebe postarat (což ale vím, že nejsem, takže bych to taky nebrala jako relevantní). Takže to už přešlo v rodinný folklór, a když má pěstounka přijít na návštěvu, tak posílám děti, aby si uklidily v pokojíčku, aby z toho babička neměla šok.

A když mi v tomhle směru někdy řekne "no jo, ty jsi známej bordelář" tak odpovím něco v duchu "to víš, nějakou chybku mít musím, aby ostatní ze mě neměli komplexy, že jsem tak dokonalá".

Ona ví, že mě nepředělá, a že mám spoustu jiných dobrých vlastností, které jsou důležitější než naprostá pořádkumilovnost, já to vím taky a jsme obě v klidu.