Val, to znam. Bude mi padesat a ziju ctvrt stoleti vzdy minimalne nekolik tisic kilometru daleko, odesla jsem kdysi s batohem. Nicmene, pokud treba kamaradka, ktera bydli ve stejne ctvrti, doruci moji mamince balicek ode mne k jejim narozeninam, s hruzou mi pak vola neco ve stylu, hele, mne je to strasne trapny, ale vis, jak tvoje mama o tobe mluvi? Na to reaguju ve stylu ….Ale prosim te, ani mi to nerikej. A moji nadvahy se to tedy netyka, to by byla jeste parada, ...od jinych, mene blizkych, se to dozvim, a to drsneji, ze. Kdyz se ovsem moje matka kdysi rozhodla rozsirit svoji agendu i na meho tehdejsiho zamestnavatele, kteremu volala, tak to uz neslo jen o ujmu na dusi, to uz je existencni ohrozeni.

Po generace se to v nasi rodine resilo absolutnim mezigeneracnim prerusenim kontaktu, vnoucata vyrustala v presvedceni, ze prarodice jsou davno po smrti. Ja jsem tohle nahradila emigraci. Co me fakt i v mym veku prijde strasne lito, ze s dedicnym hrichem proste nehnes. Je mi lito, ze moje matka konci stejne osamela, jako jeji otec, a ze je to dusledek stejnyho chovani.