Ale měla - možná i díky tomu s nimi nemám víceméně žádný blízký vztah. Oni naopak mají spolu velmi úzký vztah, protože se proti mně potřebovali semknout. Byla to příšerná doba, nechci na to vzpomínat, protože cokoli provedli, byla to moje vina, i když já neměla žádnou moc je nějak usměrnit.
Ale přesto všechno /i další věci/ mi nikdy na mysl nepřišlo, že oni jsou hrozní a já že to jednou budu dělat líp. Byla jsem tak vychovaná - rodiče ani žádní jiní dospělí se nikdy nekritizují, neboť já nemohu pochopit jejich pohnutky.
A i poměrně záhy, ještě jako nedospělá, jsem neříkala, budu to dělat líp než oni, ale - budu to dělat jinak, protože jejich způsob mi nevyhovuje. Brala jsem to vždy tak, že dělají to, co dělají, protože jim to vyhovuje.
Mám ale pocit, že tento názor je rozčiloval ještě víc, protože vždycky nadskakovali - ale my víme dobře, jak to máš dělat, máme zkušenosti, musíš nás poslechnout. Dost brzy jsem začala tvrdě prosazovat přístup - mé rozhodnutí, mé důsledky - i nepříjemné. Je ale fakt, že občas si mohli odpustit stoupnout mi na krk, abych si tzv. lépe uvědomila důsledky vlastního rozhodnutí. Ale co už - zvládla jsem to a spíš než že mě to zničilo, mě to posílilo.