Naprosto zásadní je to z hlediska výsledku, ale ne cesty.
Matka má potřebu dospělému synovi do všeho krafat (tedy řídí). On má potřebu její požadavky ignorovat (takže je jí to řízení k prdu, ale nevzdává se, uspokojuje ji třeba, že mu to "prostě řekla"). Nekonečná bitva.
Ze dvou synů, jeden to krafání pouští jedním uchcem tam a druhým ven, je v pohodě. Druhý si taky věci dělá po svém, v tom je v pohodě a má jasno, ale poslouchat to nekonečné sekýrování ho drásá. Prostě ho ta hromada řečí unavuje, obtěžuje, chtěl by mít ticho a klid.