"Jedinou chybu vidím, že tomu synovi prostě víc nenaslouchala, nevcítila se, neporozuměla jako máma čím prochází. Asi nemohla nebo neuměla nebo nechtěla. To ví jen ona."

Sice souhlasim, ale chapu to i z jeji strany: v zivotnim stresu clovek ne vzdycky stihne porad myslet na druhe. Porad uvazovat, jestli kluk ma ve skole problemy kvuli tomu, ze je v puberte, nebo kvuli tomu, ze pred peti lety se objevil v domacnosti novy partner, kteremu dela naschvaly. Proc mu dela naschvaly - ze nechce nikoho noveho do rodiny, nebo ze zarli na mamu, co si privedla noveho, nebo ze neni vyrovnany se ztratou otce, nebo protoze nevlastni otec nejak vyzaduje, aby se dodrzovala nejaka pravidla v rodine... otazek by bylo dost. A obzvlast, kdyz druhe dite funguje, tak neni tak lehke hledat, co je pricinou, ze rovna TENHLE syn potrebuje nejake jine porozumeni.

V kazdem pripade ubehlo dost let a retroaktivne neco resit stejne neni mozne, musi se to vyresit do budoucnosti, a na to ona prece pristoupila a chce. Ze syn ji EVENTUELNE z vini z neceho, co se stalo pred 40 lety (ji je 67, takze synovi bude spis bliz k padesatce), s tim nic neudela, mozna pomuzou diskuze za ucasti a s pomoci otazek nekoho tretiho, ale v tech pres 40 uz by clovek mel byt natolik zraly, aby se snazil pochopit duvody jineho dospeleho, i kdyz se tim porad citi postizen hlavne on sam.

A samozrejme, kdyz se v tom clovek placa, tak vsechny rozumne duvody jdou stranou a citi se ukrivden. Ukrivden bude tak dlouho, dokud se s tim SAM nejak nevyrovna, a to muze byt do smrti.