Přesně tak.

Obviňování rodičů za vlastní nespokojenost v životě není dospělé jednání. A v padesáti či kolika by to bylo k smíchu, kdyby to nebylo spíš k pláči.

Jsou i lidi, kterým se stalo něco opravdu hrozného, třeba je otčím znásilňoval - ano, ti mohou právem říct "rodiče/rodina mi ublížila a poznamenala mě na celý život", můžou z toho vyvodit zcela pochopitelné důsledky (třeba že se přestanou zcela stýkat s matkou, protože jí to nedokážou odpustit), ale pokud chtějí žít aspoň trochu normální život, tak se s tím musí vyrovnat především SAMI V SOBĚ, a to zcela bez ohledu na to, "co na to" ta původní rodina. Protože činit vlastní spokojenost závislou na tom, jestli se někdo jiný "chytne za nos", je nebezpečné, nemůžeme nijak ovlivnit, že se za ten nos chytne, i kdybychom měli stokrát pravdu..

Navíc u většiny lidí to není takto drastické, většina rodičů dělá s láskou to, co umí a co považuje za nejlepší, a to i s tím, že to třeba objektivně nebo z pohledu toho dítěte nejlepší není. Mají svoje limity a nemají třeba sílu, aby se detailně pitvali v pocitech ukřivděnosti toho dítěte.

U dospělého člověka by mělo zkrátka platit - JÁ se cítím ukřivděn, tak JÁ s tím musím něco dělat. Jestli to "něco" povede k nápravě našich vztahů, to bude záležet na tom, jak se k tomu postaví ten druhý - umím si představit, že pokud budu mít pocit, že mi někdo ublížil nebo soustavně ubližuje a nereaguje na moje protesty, tak se s ním prakticky přestanu stýkat. Není žádná povinnost, aby se syn stýkal s matkou, pokud má pocit, že její chování je pro něj nesnesitelné a není schopen ho akceptovat.