Filipe,

co je to "nejde"? Ten člověk si třeba MYSLÍ, že je to jediný způsob, ale je tomu skutečně tak? A je dobré se na to upínat?

Co když už to nepůjde nikdy (ti rodiče mezi tím třeba umřou)? Znamená to, že ten člověk bude ještě v 70 s trpkostí vzpomínat na to, jak ho rodiče poškodili?

Já se domnívám, že DOSPĚLÝ člověk je sám sobě povinován si to v sobě nějak uspořádat, klidně i s dopomocí psychologa, když je to nutný, ideálně v součinnosti s těmi rodiči, ale když to nejde s ní, tak to musí jít i bez ní.

Protože v dospělosti už je spousta věcí jedno nebo mají jiný řešení.

Padesátníka s nevyřešenými problémy, za které obviňuje rodiče, neberu, to už je dávno jeho odpovědnost.

Nemusí rodiče milovat ani se s nimi stýkat, ale situaci, kdy na jednu stranu od nich plnými hrstmi beru (viz ta exotická dovolená) a na druhou stranu jim vyčítám dávné křivdy, neuznávám. Tak se chová maximálně puberťák, nikoli zralý člověk hodný toho jména.