Janinko, mám stejného syna, akorát že on má vývojovou dysfázii, tak nejspíš ta přecitlivělost a úzkostnost pramení z toho...jakákoli nová věc, i v podstatě příjemná, je pro něj stres, všechno probíráme dlouho dopředu, podrobně vysvětlujeme....on tedy nedělá to, že by přímo brečel apod., ale den před akcí, nebo ráno, mi říká, že tam nechce jít...nicméně tam nakonec jde a relativně si to užije, ale ne vždycky....jakoukoli novou činnost ho musíme přesvědčovat aby vyzkoušel, i když to třeba není nic zvláštního...ale už jsem si zvykla...je takový snad odjakživa - tam kde se do zábavy děti nadšeně vrhají, tam on stojí stranou, se zájmem je pozoruje, ale prostě tam nejde...občas se odváží...a s věkem je to čím dál častější, že to překoná, ale teď je mu 7, chodí do školy a zdaleka to nepřešlo...ještě ve školce si při karnevalu odmítal vzít na sebe jakýkoli náznak kostýmu, užil si ho až teď ve škole, ale stejně bylo odpoledne vidět, že toho má tak akorát dost...do různých soutěží a her se zapojuje jen velmi obezřetně, nebo vůbec...teď začali chodit se školou na plavání - taky to byl trošku boj a vysvětlování, ale nakonec se s tím snad srovnal...on se nakonec srovná s většinou nových situací, ale je na něm vidět, že ten stres z toho, je fakt velký....taky je mi to někdy líto, když vidím, jak se ostatní děti vrhají nadšeně do zábavy a on na ně buď kouká a nebo mě táhne pryč....ale už jsem se s tím trochu smířila, že je prostě jiný...on je totiž zase úžasný v jiných věcech...a třeba s tím divadýlkem to má tak, že to přetrpí, ale nijak zvlášť nadšený z toho není... hodně těch představení mi přijdou takové praštěné a uječené a on vždycky prostě nechápavě kouká, k čemu to jako je...zábava to pro něj není...když jsme byli o Vánocích na Hurvínkovi, tak se mě celé představení snad každých 5 minut šeptem ptal, když už bude konec...a v kině jsme ještě ani nebyli, on je hodně citlivý na hluk a zatím jsem neobjevila film, který by se při té šílené přeřvanosti dnešních kin, pro něj hodil a zaujal ho... Jako ze školních akcí ho kvůli tomu neomlouvám, jeho paní učitelka to o něm ví, takže to nakonec vždycky nějak dá, ale doma, když chce radši jezdit na kole, skládat korálky, nebo si kreslit, tak ho do kina nebo do divadla určitě nutit nebudu... Prostě je takový, v podstatě nezbývá nic jiného, než se s tím buď smířit a nebo se tím pořád užírat a cítit se kvůli tomu blbě...prostě každý jsme nějaký a s tímhle se toho asi moc dělat nedá, doufám, že časem z toho trošku vyroste...a když ne, tak prostě některé věci podnikat nebude, najde si práci, co mu k tomu bude sedět...však i my dospělí všichni nejsme extroverti vrhající se s nadšením do všeho nového...