Valkýro, jo, to je asi ono, taková myšlenka asi napadne občas každého, kdo má "jiné" dítě a je fakt, že se mi dost ulevilo, když jsem si to před pár lety v hlavě trochu srovnala a začala k tomu přistupovat tak, že to, že můj syn je takový, má prostě nějaký důvod, že mě to má něčemu naučit...a že se tím nemám užírat, ale naopak hledat všemožně způsoby, jak mu pomoci...jo, není to jednoduché, někdy je to nápor na psychiku, ale nemá smysl proti tomu chtít bojovat, člověk to musí přijmout, že to tak je a snažit se dělat všechno proto, aby to bylo lepší...