Tohle mi dělá můj otec: několikrát za den nám přijde sdělit důležitou informaci ("jak ten náš pes je děsně chytrý", že rychlí brambory, že jedou na kafe...). Když domů dorazím, on mi vyráží v ústrety. Když odcházím, doprovází mě. Bohužel k tomu ještě kouří (to mi štve nejvíc). Ale mám ho ráda a mohlo by být hůř (mohl by být ležák, nemocný, bez zájmu, se stařeckou demencí).
Je to o toleranci. Jemu třeba zase vadí, že se málo bavíš.

Když to vadí moc, řekni, že teď nemůžeš a že zítra si dáte třeba společnou kávz. A to pak dodrž. Nebo pomáhá jedna pravidelná "sociální interakce" - u našich to byla káva v 9:00. Vyhradila jsem si cca 30 minut a věnovala se jim.