Buchli,
od gymnazia jsem ucila anglictinu "na cerno" az do meho odchodu. Prakticky jsem se ji naucila sama ctenim ruzkych pohadek a dalsich knizek, ktere prodavali na rohu Vaclavaku v Sovetske knize (zaklady s vyslovnosti na gymnaziu jsem mela). Slovniky tehda pochopitelne neexistovaly. Kdyz jsem konecne dostala misto na Jazykovce na Narodni, abych si udelala statnice, (byla jsem tam prijata pres prijimacky), zjistila jsem, ze jsem jedina, vcetne ucitele, ktera byla schopna konverzovat. Vyplnovani vselijakych cviceni a prekladani mne nebavilo, tak jsem tam prestala chodit.

Po odchodu jsem zila v Australii a pracovala rok v kancelari u Philipse.

Pak jsem se vratila do Evropy a vystudovala. Ucila jsem cestinu ceske deti, anglictinu a rustinu dospele ve vecernich kurzech pro dospele, a posleze na zakladni skole, vsechny predmety, az jsem se dostala k uceni deti asylantu. Coz mne tak desne nadchlo, ze jsem zacala soucasne i kurz anglictiny pro mistni stejne stare deti. Ucila jsem je stejnym zpusobem, jako tyhle cizi deti, a fungovalo to. Pak jsem zacala ucit dospele cizince (=jazyk pro ruzne profese) a pritom dalkove studovala, a po nekolika letech jsem se vratila na nejvyssi stadium zakladni skoly a ucila jazyk deti s povolenim pobytu. Ted mam uz jen par zaku soukrome, kterym s jazykem pomaham.