Anette,
popisu ti praci s detmi azylantu.
Deti maji od prvniho dne povinnou skolni dochazku, coz kazdy okres resi dle svych (hlavne financnich) moznosti - rodiny se totiz po ruzne dlouhe dobe stehuji jinam, kde bud cekaji na povoleni pobytu/ usadi se z udelenym povolenim.

Zacatkem 90. let zde byla invaze uprchliku (jako i ted znova). Nas okres pridelil byvale sanatorium, urcene k zbourani, a v byvale vile vrchniho lekare skola. Kterou jsem dostala na starost, neb jsem byla jedina k mani pres den (mela jsem vecerni kurzy).
4 hodiny dopoledne deti od 7 do 11 let, 4 hodiny odpoledne ty starsi do 16. Nemuzes s nimi pracovat stejnym zpusobem. Nektere z nich ani nikdy do skoly nechodily, neumely ani cist, ani psat. Coz jsem samozrejme vubec nevedela, protoze tlumocnik drahy, ruzne jazyky, pouzivan pouze pri vyslechu rodicu. Ucila jsem v byvalem obyvaku s nabytkem, ktery se narychlo sehnal z ruznych prebytku, malou tabuli na stene. Material ani penize na nej zadny = zadne ucebnice, protoze deti se posleze stehovaly a ucebnice by si sebou nesmely vzit, ani bychom je nestacili pouzit vic nez par desitek stranek (=zde obdivovane vyplnovani textu by bylo uz vyplno). Stoh papiru a tuzek.
Takze text ani slovicka zadna.
Zacala jsem pochopitelne jmenem, jedno kolo "Ja se jmenuju.., jak se jmenujes ty?"
Kazde dite nakreslilo svuj oblicej, pod to napsalo jmeno. Potom jsem nakreslila postavu sebe a vedle mne muze. Deti pochopily, ze to je "tatinek a maminka", napsali nazvy, trenink na "to jsem ja, to je moje maminka... ja se jmenuju... maminka se jmenuje, tatinek se jmenuje.., no dal bratry a sestry, zajmena pro vsechny, a kdyz sly deti po 4 hodinach domu, umely povidat o sve rodine. A umely ty i dalsi dny, protoze jsme to pak napsali, sem tam opakovali., pribirali k tomu dalsi konkretni veci, na ktere se dalo ukazovat(treba barvy: Ja se jmenuju ... a mam cervene triko. Hned se to napsalo. Kdo ma cervene triko? Ukazovali na druhe, zajmena, sloveso. Kazdy den se psalo datum (=nazev dne, mesice, cislice), trenovalo Dnes, vcera, zitra =vcetne tempusu. Zadny vyklad gramatickych pravidel, rovnou spravne casovane. Deti to psaly kazdy den, po tydnu mely svoji vlastni malou ucebnici, bez slovicek. Denne jsme se ucili nejake detske pisnicky s pohyby, o zviratkach (k tomu obrazky), po mesici deti napsaly pohadku, kde ty pisnicky pouzivaly, mely vystoupeni pro rodice a personal s maskami, ktere samy delaly (slovesa kreslit, strihat, lepit atd, vsechny barvy...) (kde samozrejme nejdriv rekly neco o sobe, predstavily kamarada atd atd, popisovaly, kdo co hraje. Prinesla jsem do skoly krabice od ruznych vyrobku z kramu, ze kterych jsme delaly kulisy - domecek s okny a dvermi, trenovaly dovnitr, ven, otevri, zavri a ruzne tempusy k tomu a plno dalsich veci. Cely ten obyvak byl po par dnech ovesen listy z velkych bloku s obrazky, ktere jsem jim tusi nakreslila (obleceni, ktere vybarvovaly a pritom si povidaly, kdo co ma na sobe, jakou barvu, k tomu ruzne vzory - pruhovany, kostkovany atd, nebo nabytek, vybaveni, ktere se potrebuje doma, jidlo a vsechno konkretni, vymenovali jsme to dle toho, co jsme zrovna probirali - a to, co se probiralo, vyslo uplne logicky z toho, o cem jsme si povidali. Ne neco, co jsem predem naplanovalo. Deti se behem te doby menily, takze to ani nebylo mozne, ty nove se musely taky naucit to, co ty stare uz umely, a ty stare jim nadsene pomahaly a vsvetlovaly (=opakovani), takze to slo rychleji. Abstraktni vyrazy jsme k tomu pribirali, kdyz to videli.

S tou druhou skupinou jsem delala cast podobne, ale k tomu jsem jim nosila ruzne katalogy s oblecenim atd, katalogy z cestovek, a oni vystrihli, co se jim libilo, a napsali k tomu nejake povidani, ptali se, co se jak jmenuje, vysvetlovali jeden druhemu, ptali se na formu slov (sklonovani a casovani). Knizky jsme nikdy zadne nemeli. Treba predlozky jsme trenovali pri mensi rozcvicce: Vsechny holky se postavi za...(zidle, kluky, dvere). Abdul si sedne za treti devce v rade. Atd atd. Ne stereotypne, ale ze musely premyslet, jaky pokyn vlastne dostali a co maji udelat, cele fraze. Rychle, pomalu, atd atd.

Podobne jsem pracovala i s dospelymi. Ucebnice existuji, jenze tady jsem je nemohla pouzivat jednak proto, ze jsem na to nemela resurs, jednak proto, ze to "nestalo za to", a jednak proto, ze muj nazor je, ze ucit se rec je zapotrebi tak, a by kazdy pokud mozno hned chapal, o cem je rec, vychazet z toho, pokracovat od toho, protoze jinak je to uplne zbytecne biflovat, jen proto, aby se ucebnice probrala. A aby tim jazykem kazdy okamzite zacal myslet, namisto prekladani si v hlavince slovo od slova.

Styl memorovani a biflovani mi je zcela cizi.