Magrato, přesně, když ne tatranka, tak punčocháče, když ne punčocháče, tak botičky(řešili jsme půl roku), když ne botičky, tak chození v autobuse za jízdy(také asi půl roku), když ne chození v autobuse, tak směr cesty (několik let), když ne směr cesty, tak něco jiného, teď mě nenapadá co, ale bylo toho spousta. Co jsem považovala za okrajové, rozhodovala sama. Největší zábava byla to měnit, když jsem hned s první variantou souhlasila, tak dlouho, dokud nenarazila na něco, co jsem opravdu nechtěla dovolit.
Kdo nezažil, nepochopí.