KLáro, on to pochopí. A o mé vyrovnanosti si nedělej iluze Kolikrát nadávám, že kdybych jí nenechala odložit psaní úlohy, tak nad tím nemusím sedět ve chvíli, kdy se mi už vůbec nechce. Typická situace. V neděli ráno začne pátrat po tom, co že vlastně má za úlohu. Volá kamarádkám. Nedovolá se třem z pěti. Jedna z dovolaných neví (a pověří dceru, že až to zjistí, ať jí zavolá zpět). Poslední ví a tu pověří dcera, ať to zavolá té, co taky nevěděla. Pak zjistí, že nemá učebnici. VOlá znovu té svědomité, ať jí nadiktuje zadání. Ta už to nebere. Zkrátím to, trvá to dlouho, než má i zadání a napsaný úkol. KDyž se vyřádím, tak zavolají všechny tři, co nebyly na příjmu a minimálně dvě se dcery ptají, co je za úkol, že to nevím