Cituji z knihy Syndrom pomocníka, autor W. Schmidbauer, str. 188.:
Myšlenka prosadit skutečně lidskou pedagogiku odmítnutím těch, kteří selhali vůči etickému ideálu, je typickou ukázkou slabin moderny. Pokouší se prosadit dobro zákonem a příliš pozdě poznává, že stvořila leda nové zlo. Jednou z nejhorších podob tohoto zla ve výchově je skutečnost, kdy se rodiče odtahují od svých dětí. Rodiče, kteří své dítě někdy bijí, ale mají ho rádi, se s ním mohou opět sblížit, když je přejde vztek (z urážky). Totéž se naučí dítě: jeden den přísahá rodičům věčnou pomstu a druhého dne se s nimi opět smíří a na bouři zapomene.
Rodiče, kteří díky příznivým emocionálním a sociálním podmínkám mají čas, trpělivost a uvnitř i mimo sebe dost místa, aby se mohli svými dětmi zabývat a vypořádávat se s nevyhnutelnými generačními boji, ještě nikdy nepoužili předpisy, jak se ke svým dětem přiměřeně chovat. Mnohé z těch, kterým často ujíždějí nervy, možná zadržel zákon zakazující rodičovské násilí. Až v příliš mnoha případech však rozpor mezi požadavkem nenásilné, "dobré" výchovy a reálnými možnostmi rodičů vede k tomu, že se rodiče od dětí odtahují, přestávají se s nimi "bavit" a přenechávají je profesionálním vychovatelům ve školkách a školách.
V takovém vztahovém vakuu se už nemůže vyvíjet schopnost zpracovávat urážky a křivdy, přijímat je jako součást života a dokázat se vždy znovu smířit. Na následky si stěžují učitelé: je stále více dětí, které se nedokážou soustředit, jsou urážlivé, brzo všechno vzdávají a vyžadují trvalou pozornost. Na všech pedagogických úrovních - od základní školy po univerzitu - mizí střední vrstva přiměřeně přizpůsobivých, fungujících žáků a studentů, kteří nevynikají ani schopnostmi, ani neschopností. Zato přibývá extrémů. Na jedné straně je to schopný a zároveň ctižádostivý studen, který již během studia absolvuje zahraniční pobyt, angažuje se v čestných funkcích a má za sebou praxi ve špičkovém podniku. Na druhé straně je to demotivovaný, pasivní, náročný, "věčný" praktikant, kterého ještě v jeho čtyřiceti letech podporují rodiče, a jejichž pochybnosti co do motivace odpovídá stereotypním argumentem: tak jsou na tom dneska všichni a rodiče mohou být rádi, že už "nehulí" tolik jako dřív.

Autor sice popisuje reálie své praxe v Německu, ale hodně jsem si vzpomněla na Cíťu a její vyprávění o tom, jak Norskou (nejenom) mládež decimují drogy.