Před dvaceti lety jsem byla dlouhodobě v Rotterdamu. Velký činžák. Odpadky přede dveřmi bytů denně, i přede dveřmi domu (svážely se pytle, nebyly tam klasické popelnice). Spodní dvě patra vyhazovala obvykle pytle rovnou z oken, sem tam některý rupnul. To teprve bylo něco.

Teď bydlím v malém činžáku. Na chodbě máme krásné fíkusy, na parapetech z mého hlediska nadbytečné serepetičky, ale sousedky si to rády čančají. A u vchodových dveří tak poloviny bytů jsou malé poličky na přezůvky. Pytle za dveřmi se tu sem tam vyskytnou, mizí rychle, není v tom problém. Sama vystrkuju pytle na chodbu vždycky, protože mám v bytě dvě kočky, které by s igelitovým pytlem s odpadky zatočily. Ale časuju to tak, aby to během pár minut bral někdo, kdo jde ven, nebo někdo, kdo se vrací. Některé sousedky to nečasují úplně precizně, ale půl dne se jim to tu neválí, tak co. Pravda, není to za horka pod skleněnou střechou. Prostě s rozumem, protříděné plasty chodbu nezasmrádnou, s kočičím stelivem se musí vyběhnout hned.