"můj strýc se taky vzdal dědictví ve prospěch své sestry (mé matky), protože ta se o babičku starala, zatímco on ne. Rozdíl je v tom, že on měl šanci se starat a nevyužil ji. To zavržené dítě ji nemá, za něj rozhodl rodič tím, že o něj nestál."

Vidím to dost podobně.

Pokud jsou vztahy v rodině dobré, tak považuju za velmi solidní a čestné řešení, že ten, kdo se nechce/nemůže starat, tudíž celá váha toho starání padne na toho druhého, se vzdá dědictví v jeho prospěch.

Ovšem pokud ten někdo byl "ošizen" o otce vinou toho otce, jak tu padl termín "zavržení" tak proč by se nemohl přihlásit aspoň o něco? CHápu, že to pro toho polorodého sourozence může být opruz, ale on měl v dotyčném tátu, ten zavržený ne, přijde mi dost drsné chtít mu iniciativně vzít i to málo, co z otce mohl mít (protože kdo z nás by vyměnil milujícího tátu za půlku auta, chaty, baráku?)