Podle mě musí existovat něco jako kolektivní vědomí Rodiny, protože jinak není možný, že se mi kolikrát trefí někdo do nálady. Nebo fakt všichni prožíváme podobné životní fáze. Já si už tak dva tři dny říkám, že jsem si nikdy nemyslela, že budu jednou taková, jaká jsem. Tak vyhořelá, prázdná, pasivní. Představu moudré vyrovnané babičky jsem teda neměla nikdy, tam jsem se nezklamala, ale určitou neurčitou vizi jsem měla taky.Taky si říkám, co s tím, kde začít.