Znám. Maminka měla těžkou paradentozu. Po druhém porodu se to zhoršilo natolik, že bolestí plakala a zuby si mohla z dásně vytahovat rukou. Nějak to vydržela pět let, bylo jí přesně 30, když jí vytáhli všechny zuby a dostala první protézu. Zahojení dásní a zvykání trvalo dobré dva roky, ale pak už je spokojená.
Tehdy se nějak moc neřešila ani péče, dent. hygiena nebyla, o implantátech vědělo možná pár vyvolených, nenabízely se, nedělaly, nevím o nikom (tady, nemluvíme o júesej, ani tehdy jsme nemluvili).
Moje paradontitida se řeší, postupně, po malých krůčcích, hygiena, cementování/zpevnění kořenů, škrábání chobotů v dásni - fakt chuťovka! Ovšem někdy si říkám, jestli by nebylo lepší, vysekat to hned a mít klid, za deset let to budu hůř snášet. Vlastně jí závidím tu hygienu, já si čistím zuby málem manicky, ona si je vytáhne, krásně na ně vidí, všude si dosáhne :)

No není to sranda, nechtěla jsem, aby to tak vyznělo!
Po svých zjištěních ti můžu říct, že je to těžké rozhodování. Je to jako s laser. operacemi očí, lákavé reklamy a působivé komentáře na internetu jako protipól těm, kteří se nevyjadřují nebo hovoří o očních lékařích s brýlemi.. A stejně tak i implantáty - někomu sednou a jinému ne, o těch prvních víš...