No to je právě to.
Samota obecně mi nevadí a nechápu, jak někdo má potřebu po nevydařeném vztahu ihned skočit do druhého jen proto, aby nebyl sám.
ALE. Neumím si představit, jak někoho jiného pouštím do života svých dětí. Nikdo je nebude milovat tak, jako jejich vlastní táta.

Moji rodiče se neměli rádi, řekla bych, že tam už to hraničilo s nenávistí, ale přesto spolu zůstali a já jsem neskutečně vděčná, že i přes ty neustálé hádky spolu zůstali a poskytli nám domov. Pořád to bylo lepší, než představa, že táta odejde a my pak budeme mít nějakého otčíma (jako některé naše spolužačky) a my budeme chodit k nějaké cizí paní.

Oba se vlastně obětovali a mamku to asi zabilo. Můj táta je velmi těžký partner, bohužel si to vůbec neuvědomuje.