Ino,
moje sestra má dva středně velké psy v panelákovém 2+k.k., kde bydlí s nemocným otcem.
Když byla malá, milovala psy a kvůli psovi dokonce odešla od matky k otci, protože matka psa do paneláku zakázala, otec povolil.
Dneska nadává jak špaček, vyčítá otci, že jí tu blbost nerozmluvil a použil její dětskou touhu po pejskovi jako zbraň v boji proti matce.
Jeden pes je starý, po mrtvici, skoro slepý a hluchý, smrdí. Druhý mladý, ale neskutečně závislý na sestře. Stačí, aby šla na záchod a už kňučí. Je to šílená komplikace ve všem, sestra sedí ve dvaatřiceti letech doma na prdeli, protože psy neudá, nemocný otec se o ně nepostará a nikdo o ně nestojí. Kvůli psům nemůže jezdit ani k matce - matka je doma v bytě prostě nechce.
Nedávno jsme byli se sestrou na návštěvě u příbuzných. Starého psa se jí podařilo zaopatřit (venčil ho soused), mladého brala s sebou. Pes v noci odmítal spát na terase, kňučel, protože je zvyklý spát v bytě. Když začala bouřka, sestra ho vzala dovnitř, i když si to příbuzní nepřáli (mají v domě nájemníky); já ho pak vyhnala ven, jakmile přestalo pršet, a v pět ráno nás probudilo zuřivé štěkání, protože nájemníci jeli do práce a pes na ně vystartoval. Jeden z nich z toho měl málem infarkt.
Fakt lahůdka. A takových historek mám celou řadu.
Chápu staré lidi, co jsou sami a pořídí si domů malého pejska jako společníka. Lidi, co si do 1+1 paneláku nastěhují dogu pokládám za nepříčetné, sobecké debily. Ať už po ní sbírají hovna nebo ne.