Eecto, hodně běhám, a proto také potkávám hodně psů. V Praze, na volno - běhám hlavně po lesoparku a stezkách mimo zástavbu, takže tam holt se jdou proběhnout i ti psi. Není to tak, že se psů bojím, i když dvakrát na mě již pes zaútočil - jednou to odneslo jen oblečení, jednou dost drsná modřina na stehně, ale neprokousnuto. Jelikož jsou to ojedinělé zkušenosti, řadím je do přihrádky "taky ti může spadnout cihla na hlavu, když jdeš po ulici".

Psi mě ale jednoduše obtěžují i tím, že si chtějí hrát (ti, co si chtějí hrát) - za prvé mi při svém roztomilém dovádění trhají drápkama běžecké legíny, triko, mikinu, větrovku - vše obtížně zažívatelné, jelikož tzv. "funkční" (poslintání a poškrabanou kůži neřeším, ta se zahojí za chvíli), za druhé se pletou pod nohy někdy opravdu nebezpečným způsobem.

Moje dcera (již dospělá) se psů regulérně bojí od té doby, co jí jako batole dvakrát po sobě porazil v rozmezí pár týdnů hravý pes (pokaždé jiný).

Pes vbíhající pod jedoucí kolo způsobil pád babičky (mojí tchýně přesně) s následným otřesem mozku a hospitalizací. Jestli bylo v jejích fyzických silách ho plynule bez pádu přejet či se mu obratně vyhnout? Těžko. Je ročník 1932.

Těmito příklady nechci lobovat za povinné vodítko vždy a všude, jen dokumentuji co asi tuší i majitelé psů, a totiž že někteří psi neposlechnou své pány vždy na slovo, a že je řada páníčků, kteří své psy prostě ne(u)hlídají. A také dokládám, že i když nepejskař nemá ze psů strach, může mít OPRÁVNÉNÉ obavy.

Na druhou stranu potkávám např. u Rokytky dvě různé dvojice velkých psů, kolem kterých probíhám zcela v klidu, protože si mě opravdu nevšímají, a i když za mnou jednou jedna z mladých fenek vyběhla, majitelka ji hned bez potíží odvolala.