Clary,

do slovního hodnocení se nepíše, jestli je dítě šikovné. Píšeš, jak zvládlo a ovládlo učivo a jak to koresponduje s očekávanými výstupy. Takže pokud by škola vydala hodnocení, že dítě bezpečně ovládá užití minulého času prostého, můžeš oprávněně očekávat, že v tomto směru nepohoří. Pokud by pohořelo, máš v ruce lejstro, které tě uvedlo v omyl a už se můžeš patřičně bránit. Pokud má z minulého času prostého jedničku, tak víš houby, jestli to to dítě opravdu umí.

Jako ona by známka a slovní hodnocení mělo být vzájemně zastupitelné, jenže zatímco nad slovním hodnocením se musíš opravdu zamyslet a napsat ho tak, aby odpovídalo klasifikačnímu řádu, tak jedničky se dají házet podle nálady. A kvůli jedničce se většinou nikdo hádat nepřijde, takže těžko zjistíž, že je někde problém, dokud se ten problém neprojeví jinde.

Mám za sebou rok každoměsíčního psaní slovního hodnocení pro 25 dětí. Nikdo z rodičů, kteří si na začátku první třídy nedokázali představit školu bez známek, za mnou nepřišel, že by nevěděl, co si s ním počít. A ani jeden z nich (a kromě jednoho dítěte, které ve škole víc nebylo, než bylo, takže bylo trochu mimo) ani jedno z dětí po číslech nevolalo.

Jde čistě o zvyk.

Pravda ovšem je, že aby to fungovalo, musí s tím umět a chtít pracovat především učitel(ka).