Dodala bych k tomu jen tak pro ilustraci:
Svého exmanžela dávno nemiluju, nestýská se mi po něm a ani v nejdivočejším snu bych s ním nechtěla znovu žít. -Náš společný život definitivně skončil.
Přesto bych s ním ráda někdy mluvila, hlavně o dětech, ale nejen o nich. Dost let jsme spolu žili a nezažili jsme jen nepříjemné věci, hodně let jsme se měli rádi a naše děti jsou, řekla bych, dobrý důkaz toho, že náš společný život měl smysl. Ty samé děti by byly šťastné, kdyby alespoň jednu dvě chvíle ročně mohly prožít s oběma rodiči.
Jeho současná družka mi nijak nevadí, jeho nové děti mám vyloženě ráda a kdybych mohla, ráda bych se s nimi vídala, vidím na nich, že by je i bavilo hrát si s mými malými dětmi atd.. KLIDNĚ bychom se mohli jednou za kvartál někde všichni sejít, vypít kafe, chvíli se bavit. Nejde to proto, že exmanželova družka by se z toho nejspíš pominula.
Bohužel, prostý fakt, že jsme spolu léta žili a máme děti nejde vypnout.
Nejlepší je se nerozvádět. A když už to člověk udělá, tak aspoň realisticky vyhodnotit svoje možnosti a okolní situaci a nebrat si větší sousto, než je schopný rozkousat.