Lassie,
o tomhle se v knížce taky mluví. Paní vypráví, že když si asi v patnácti přečetla knížku o vyhazovǎní zbytečností, úplně jí to posedlo. Kromé svých věcí začala vyhazovat ze společných skříní i věci rodičů a sourozenců. Dělala to rafinovaně: věci, o kterých byla přesvědčená, že je ten dotyčný nepotřebuje a nepoužívá, strčila dozadu do skříně. Když si toho ten dotyčný dostatečně dlouhou dobu nevšíml, věc vyhodila. Prý jí to dost dlouho procházelo, ale pak to už přeháněla a přišlo se na to a měla z toho veliký průšvih.
Dneska uznává, že to od ní ošklivé a že rozhodovat o věcech druhých se nesmí. Tvrdí, že stačí jít příkladem.