Hodně věcí se dá u starých lidí překlenout, protože jsou již staří.
"odpečovala" jsem tři důchodce u nás v domě. Chodila nakupovat, mla okna, chodby, dělala společnost, volala lékaře, ošetřovala, lkdyž to "nebylo na špitál". A jkeště jednu babičkuz mám.
Ono to s nima není moc těžký, když spolupracují a uvědomují si, že i mladí mají své neduhy. Znala jsem tu dědečka, střéídali jsme se u něj se sousedem, z toho jsem šílela - každé jídlo si naředil...mlíkem Zuby měl dvacet let v šupleti, ale do huby si je nevrznul. Já ho nenutila. Já to jíst nemusela a on si pošmakoval. Blbý bylo, když nám vypli vodu, dědoušek to zjistil, zacpal vanu a pustil kohoutky naplno, aby zjistil, až začné téct (že to prý uslyší) a napustí si rovnou vanu. Zapo měl, neslyšel a vytopil čtyři patra. Teď už je dv MĚSÍce na LDN, tak na něj dost myslím. Vím, že je mu tam líp. Tady už jsme péči o něj moc nedvali. Jeho dcera za ním jezdila co víkend, ale v týdnu byl odkázán sám na sebe (nebo na nás, co jsme mu pomáhali).

Poznala jsem ale i jednu paní, co byla těžce nemocná a rodina u ní vystřídala snad všechny pečovatelky z celého Brna. Když pečovatelka odešla do kuchyně, aby ophřála oběd, tetinka se v posteli zesrala jak batole a patlala to po zdech. A když pečovatelka jen povzdechla "ale paní Vocásková, copak to děláte", hodila po ní lampičku. Tato paní je už taky po smrti, ale užili si s ní dost všichni. Přitom to byla dáma dámoucí, ještě v šedesáti nosila podpatky, minisukně a drahou róbu, o pět let později nepoznávala svou rodinu... uf....