Mě dost blbě, my tedy měli přízemí + dvě patra, vespod kuchyň s jídelnou, uprostřed obývák + ložnici, nahoře dětské pokoje. Bylo to strašné. Neustále jsem něco někam přenášela po schodech. Když jsem měla zlomenou nohu, tak to bylo teprve něco. Ono se řekne, že člověk aspoň nezleniví, ale to můžu trávit čas jinak, než běháním po schodech doma. Taky člověk musí myslet na to, že bude starý a třeba méně pohyblivý. Já už bych do ničeho takového nešla. I teď mají děti bydlení v patře, ale my dospělí máme všechno dole a nahoru v podstatě nemusím. Až jednou odejdou, budeme žít jen v přízemí, jinak už bych to nechtěla. Lítání po schodech sem a tam mám na celý život dost. Byla jsem fakt unavená. Ale možná to naše bydlení bylo extrém.