Dívám se na to tak, že lidské tělo je fantasticky naprogramovaný, nesmírně složitý systém. Ten systém musí být nastaven optimálně, tedy potřebuje fungovat i v situacích, kdy okolí není ideální, je například trochu jedovaté nebo trochu nebezpečné. Aby přežilo, musí obětovat některé podsystémy tak, aby mohlo reagovat co nejvíc pružně. No a v tom je ten háček - když chce být pružné, nemůže být například absolutně přesné. Lidské tělo má na všech úrovních nějaký kompromis přesnosti, a proto se v něm někdy stávají chyby. Samo sebe se snaží chránit, takže kdyby existovalo nějaké řešení typu "stačí se zbavit homocysteinu a budu zdravě žít do 200 let", tělo by ho dávno integrovalo. K chybám pak člověk samozřejmě může přispět tím, že třeba kouří nebo kouří a žije v Pekingu, ale nějaké chyby jsou prostě přirozená součást a nelze se před nimi pojistit. Takové situace lidi nemají rádi a nejsou většinou schopni se s nimi srovnat, a proto z nich vždy plynulo a bude i dál plynout magické myšlení, víra, že přeci jen "nějak" se pojistit mohu, když budu takový nebo makový a budu myslet jenom na růžové kočičky. Nevidím na magickém myšlení nic špatného, myslím, že do nějaké míry je lidem potřebné. Ale mělo by zůstávat ve správné škatulce, nazvané zhruba "soukromá víra ve štěstí".