Neboj, zvládneš to... Ono to má svý fáze a ty bohužel nepřeskočíš, neurychlíš. Je normální, že je ti strašně smutno, bezvýchodno. Ale ono to fakt přejde. Přemýšlím, jak jsem to měla já.. (Ex od nás odešel před sedmi lety, po 15 letech společného života, dětem bylo tehdy klukům 9, 7, a dceři 3 roky. Odešel k jiné ženě, se kterou už v té době měl batole a další děcko na cestě.). Měla jsem výhodu, že fázi ,,bolest ze ztráty" jsem si odžila o tři roky předtím, než odešel pryč - provalila se jeho nevěra. (Dceři byly dva měsíce, nechtěla jsem děti připravit o tátu, doufala v to, že to byl úlet. Řešili jsme to, zdánlivě uspokojivě. Po čase jsem zjistila, že tímto pro mě ,,umřel", že racionálně s ním zůstávám, ale vztahově je to konečná). Někdy vítězí rozum nad emocemi, tady vyhrály emoce a rozum nemohl zvrátit nic.
Takže zpět na začátek - když tedy Ex odešel doopravdy, už jsem měla tu bolestnou oplakávací fázi dávno za sebou. Spíš jsem byla ve stavu šoku a snažila se řešit praktické věci. Pak nastoupila únava, asi hlavně i psychická, že musíš být ,,silná" (ostatně kdekdo ti to neustále připomíná. Já jsem na ,,máš děti, musíš to vydržet/ zvládnout atp., byla alergická. Samozřejmě, že jsem chtěla být silná, ale někdy jsem prostě nebyla - byla jsem vyčerpaná, unavená, vzteklá apod.). Pak mě přestalo cokoliv bavit, i to, co mě bavilo dřív (jít na kafe s kamarádkou, koukat na filmy doma, jít do kina ven, fotit, číst, cvičit apod.). Nemohla jsem spát večer a budila se moc brzo ráno atp. Šla jsem tedy konzultovat k psychiatričce a dostala lehká antidepresiva. Nemělo cenu zničehonic brečet v práci, na nákupu, přehnaně začít ječet na děti pro blbost, která by mě normálně nerozhodila (a mi bylo jasný, že jen upouštím tenzi, která pramenila odjinud, než z jejich běžných dětských vylomenin). Ty léky mi pomohly - otupí hroty, realita se nezmění, ale lépe ji snášíš a lépe to období přestojíš. Protože ten čas opravdu pomáhá, nebudeš věčně ve fázi smutku, šoku atd.
Pomohlo mi taky vědomí, že - tenhle stav skončí. Že lépe je být kvalitně sama, případně s novým partnerem, než blbě s někým (byť je to otec dětí). Že si mě nezasluhuje a naopak já si zasloužím někoho lepšího. Že by dětem dával stejně špatný příklad. Že já dětem ukážu, že se všechno dá zvládnout (druhá varianta - zhroutit se je nepřípustná
No a teď, s odstupem času - první dítě je na gymplu, druhé se chystá na SŠ a třetí na 8G. Ve škole se drží, mají kroužky, vede se jim. My zvenku na okolí působíme jako stmelený tým (to asi i jsme). Já mám příjemný přátelsko-milenecký vztah. (AD jsem brala dva roky). Dokázala jsem se vrátit k věcem, co mě bavily dřív. Zjistila jsem taky, že toho hodně vydržím a zvládnu a nikdy se nevzdávám. Rozběhla jsem se v práci. Získala nadhled, neřeším prkotiny, moc věcí mě nerozhodí.
Ex má nyní ve své nové rodině děti tři, lítá jak hadr na holi, aby všechno uživil a uplatil. Rozhodně nevypadá nějak zvlášť šťastně. S našima dětma se moc nevídá.
Jo - a to, že ti nechal dům a auto, je velké plus, i když to tak nyní nevnímáš, my se o toto soudíme doteď. (A je to pro mě zdroj tichého permanentního stresu, jak to dopadne).

A ještě k těm podobně ,,postiženým" - na začátku mi pomohlo se opadkovaně ,,vykecat " všem kamarádkám a komukoliv, kdo to byl ochoten poslouchat. Taky jsem mluvila s lidma, kterým se stalo totéž. velmi rychle ale přišla fáze, kdy mě to začalo stahovat. Potřebovala jsem jiné lidi, jinou energii, prostě aby mě to táhlo nahoru.

Držím ti palce, je to blbý a těžký období, ale nemá cenu v tom zabřednout, zahořknout dlouhodobě. Dej si malé cíle, malé opěrné body, úkoly, radosti a musíš jít dál. Za pět let to bude pro tebe blbá etapa, která ti něco vzala, ale i dala a budeš mít nový život, s novou sílou a třeba i někým jiným