Když jsem první rok učila, tak jsme jeli se třídami na školu v přírodě a na závěr jsme dělali pro děti podvečerní bojovku. Situace nebyla ideální, na 2 třídy jenom 3 učitelky. Docela jsme měly obavy, jak to zvládneme zorganizovat. Nicméně jsme se podél trasy nějak rozestavily, já byla na začátku a když prošel poslední žák, tak jsem procházela celou bojovkou a sbírala jsem fáborky. Pořád jsem měla toho posledního žáka skoro na dohled. Poslední fáborek visel na kraji lesa, když jsem ho odvazovala ze stromu, tak jsem si říkala, jak ta bojovka nakonec dobře dopadla. A v momentě, kdy jsem se otáčela od toho stromu směrem k cestě, která vedla směrem k ubytování, tak jsem uviděla toho posledního žáka, jak klečí na kopečku, hlavu má položenou na špalku, nad ním stojí chlap jako hora v katovské kápi, v ruce drží obrovský meč a napřahuje se, aby mu setnul hlavu. Za kopečkem právě zapadalo slunce, oba byli zaliti rudým světlem. Co všechno mi proběhlo hlavou, asi nemusím vyprávět.
Nakonec se ukázalo, že chlapíček je místní obyvatel, který bydlel hned zatím kopečkem, kostým si kdysi pořídil na maškarní a už před pár lety ho napadlo, že by takhle mohl strašit školáky, protože tam na školu v přírodě jezdí každou chvíli někdo.