V 26 jsem zůstala sama na baráku. K rodičům jsem se vracet nechtěla a tak mi začalo takové krásně dobrodružné období, které mi ale strašně moc zvedlo sebevědomí. Objevovala jsem spoustu věcí, co zvládnu sama.
Jednou z těch věcí bylo vyčištění žumpy. Teorii jsem ovládala dobře, nářadí jsem měla taky, tak jsem napojila hadice, čerpadlo, sundala poklop a šla na to.
Vše se zdařilo a dole už zůstalo pouze cca 30 cm, které ale nebylo potřeba vyčerpat. Vytáhla jsem čerpadlo, umyla ho, uklidila hadice a šla tam vrátit poklop.
Jééénže. Poklop byl jen skoročtverec (což jsem si nevšimla) a po uložení poklopu jsem jenom mohla sledovat, jak plynule propadá tím otvorem a se zvukem "plompt" (konečně vím, kde to ti komiksáři vzali) zmizel v žumpě.
Tak jsem se chvilku snažila ho vyndat vidlema a když jsem zjistila, že to fakt nepůjde, rozmotala jsem hadice, spustila čerpadlo, aby se odčerpalo maximum obsahu. Mezitím jsem se šla obléct. Našla jsem staré kanady, jednu rukavici, kombinézu na osobu velkou cca 2m (mám 1,7 m), vlezla dovnitř a pomaličku se pohybovala, protože k okraji bot (hornímu) jsem měla cca 1 cm.
Vcelku zázrak je, že jsem nahmátla ten poklop, vyndala ho ven a vylezla za ním. Na tu žumpu jsem ho pak ukládala jako vzácný šperk, aby mi zase nepropad dovnitř.
Pak jsem vyčistila čerpadlo, smotala hadice a šla si napustit vanu.