Ráchel, myslím, že je to o tom, jak to má člověk nastavené u sebe. Pokud pomáhá (komukoliv) rád, tzn. jemu samotnému to dělá radost, nepotřebuje už žádné další ocenění. Ale pokud pomáhá prostě z lásky, chce ulevit druhému, podat mu pomocnou ruku, ale není to primárně jeho potřeba, potom potřebuje ty endorfiny vyrobit nějak jinak - porozuměním, opětováním aktu lásky, apod. Mluvíte tu o manipulaci, vydírání, atd., ale babička si na poslední chvíli zařídila svůj život tak, aby mohla hlídat nedoléčenou vnučku (sama jsem babičkou, hlídám často, ráda, ale můj život není pustý a prázdný, takže vycházím z toho, že si babička zřejmě musela něco odepřít), což mi připadá přinejmenším hezké. Na místě Kouličky (neznám ji ani maminku, jen vycházím z textu, který napsala) bych mamince zavolala a zkusila jí poskytnout nějaké porozumění - "vím, že tě to mrzí, že tys hlídala, když se to tátovi nehodilo, ale snažím se dopřát dceři co nejvíce času s tátou a prostě to takhle vyšlo, ani já sama jsem nevěděla, že se tento víkend takhle vyvine. Mikuláše dostane večer, těším se, jakou bude mít radost. Potom ti zavoláme, jo?"