maceško, ano, takhle bych to udělala i já...
Protože to za to stojí - myslím ne výhody, ale lidsky.

Jenže možná, že na to člověk přijde někdy až v okamžiku, kdy v těch "botkách" už chodí sám a navíc mu už třeba jeho máma chybí.
Mám docela dost tak o 10 let mladších kamarádek a všimla jsem si, že rodiny a lidí v ní si začaly opravdově považovat, až když se dostaly do věku kolem 40tky, najednou viděly, že mít ty blízké s nabídnutou náručí a pomocí není samozřejmost.
(To není žádná výčitka k nikomu, ani hodnocení, jak to kdo má, nebo nemá, jen povšimnutí...a možná trošku postesknutí, že mi moje mamka moc chybí).