"Ráchel, ty ses nikdy nedostala do takové vnitřní emoční pasti, naprosto neracionální, kdy ti najednou bylo něco líto nebo sis připadala ukřivděně?"

Pokud si připadám ukřivděně, tak se snažím si to zpracovat v sobě a ne to vylévat na ostatní. Když přece jen ulítnu, tak jsem to já, kdo se omluví.

Já samozřejmě netvrdím, že není zapotřebí určité shovívavosti a tolerance ve vztazích. Akorát, že z toho, co Koulička psala, mi to nepřipadá jako ojedinělý úlet. A že je maminka je emotivně ode zdi ke zdi? No a? Znamená to snad, že si to mají ostatní nechat líbit? To, že je někdo emočně nestabilní, nám může pomoci porozumět jeho chování, ale to ještě neznamená, že to musíme snášet a že si neurčíme nějaké hranice. Kde ta hranice toho, co chceme snášet, to je individuální.
Pro mne to, že někdo začne VYČÍTAT pomoc, je za hranicí slušnosti. Pomoc má být bezpodmínečná, jinak to není pomoc, ale mocenský nástroj.