no zrovna se "peru" s tím, že jsem hodně pomohla svému bráchovi a on mi za to později když jsem (v mnohem menší míře potřebovala pomoci já) řekl, že je blbost, aby se mi revanšoval, vůbec mou pomoc neopětoval. Navíc okolí to porozumění a uznání také nedává, matka mlčí, sestra také... takže to na mne působí, že jsou rádi, že bratr tu pomoc dostal a nevadí jim, jak se ke mne zachoval a chová nadále. Musím se s tím vypořádat, protože problém mám já :-( on je spokojený, má materiálně to, co jsem mu přenechala, asi se domnívá, že "chrání" svou rodinu, aby sestra po něm něco nechtěla a něco pro ni nedělal, že si vymezil hranice a já cítím jen bolest a nepochopení. Přitom moje počínání nebylo zištné (že bych si ho tím kupovala, vždycky jsem měla radost, že jsem mu mohla pomoci, dokud mě neodpálkoval, že on mě nepomůže a že se se mnou o tom nebude bavit). Takže on se nebaví, je spokojený a já si foukám rány a lituju, že jsem mu pomohla a co bylo moje jsem si nenechala a mohli to dostat moje děti nebo jsme za to mohli jet tam a tam :-(